Smluvně sjednané právní domněnky a fikce znovu a jinak

2022-05-23, Mgr. Milan Gašparík


Úvod

Nejvyšší soud České republiky se ve své rozhodovací praxí znovu věnoval problematice právních domněnek a fikcí zakotvených smlouvou, a to pouze po něco málo víc než dvou letech od svého posledního rozhodnutí týkající se stejné problematiky.

Jeho rozsudek ze dne 23. 3. 2022 vydaný pod sp. zn. 23 Cdo 1001/2021 je však prvním v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ 2012“), a co je ještě důležitější, Nejvyšší soud se jeho prostřednictvím odchýlil od své předchozí konstantní judikatury.

Domněnky a fikce nejsou v právu ničím výjimečným. Jedná se o právní skutečnosti, jejichž význam spočívá v tom, že uměle zakládají, mění nebo ruší určitá subjektivní práva a povinnosti v případech, ve kterých je tento postup vzhledem k obvyklému chodu věci účelný, v důsledku čehož s nimi objektivní právo zvláštním způsobem nakládá při posuzování a dokazování. Konstrukce právních domněnek vychází z pravděpodobnosti existence něčeho, o čem není jisté, že skutečně existuje, ale pro účely praxe je vhodné tuto existenci předpokládat. Je-li přípustný důkaz opaku, jedná se o domněnky vyvratitelné, nevyvratitelné domněnky jsou naopak charakteristické tím, že důkaz opaku možný není. Zato konstrukce fikcí nevychází z pouhé pravděpodobnosti – definičním znakem fikcí totiž je, že v určitých případech za splnění určitých předpokladů se pro účely praxe ustanovuje existence něčeho vymyšleného, co ve skutečnosti existovat vůbec nemusí.[1]

Výskyt domněnek a fikcí v právních předpisech je poměrně četný a jejich účinky či právní následky jsou v tomto případě nezpochybnitelné. Domněnky a fikce založené smluvně naopak vychází ze samotné vůle smluvních stran. Ve smlouvách se objevují rovněž nevýjimečně, zejména ve vztahu k doručování či předání díla v rámci smlouvy o dílo, co se však týče jejich platnosti a účinnosti, situace nebyla a stále není poněkud jednoznačně vyřešena, což potvrzuje právě i recentní judikatorní vývoj.

Judikatura Nejvyššího soudu před rekodifikací soukromého práva

V režimu občanského zákoníku z roku 1964 a obchodního zákoníku z roku 1991 byly myšlenkové pochody Nejvyššího soudu konzistentní.

Již ve svém rozsudku ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2536/2007, Nejvyšší soud zkonstatoval, že důsledkem právních domněnek je za podmínek stanovených zákonem nutnost bezpodmínečně nebo podmínečně předpokládat existenci něčeho, o čem není jisté, že je, nebo dokonce je jisté, že není. Proto se jedná o institut, jehož zakotvení náleží toliko zákonu, a nikoliv dohodě smluvních stran. Nejvyšší soud se tedy přiklonil k závěru, že založení právní domněnky prostřednictvím smlouvy je vyloučeno. Na závěry plynoucí z tohoto rozhodnutí navázal Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 5508/2007. Podle právního názoru uvedeného v tomto rozhodnutí jsou právní domněnky a fikce obecně doktrinálně považovány za právní skutečnosti, tedy určité součástí objektivní reality, se kterými právní řád spojuje vznik, změnu a zánik právních vztahů, a vzhledem k jejich povaze – jako právních konstruktů směřujících k překonání určitých realitou neřešených situací – je zakotvení domněnek a fikcí v gesci právního řádu. Nejvyšší soud rovněž v tomto rozhodnutí stanovil, že rozsah domněnek a fikcí jako prostředků regulace upravených právním řádem nelze měnit samotnou vůli smluvních stran, v důsledku čehož by docházelo k nežádoucímu jevu konstrukce nových právních skutečností spojených s novými právními následky.

Jelikož jsou obě rozhodnutí již poměrně stará, jejich význam ve smluvní praxi postupně slábnul. Výše uvedené argumenty však potvrdil Nejvyšší soud i ve svém relativně nedávném rozsudku ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1287/2018, a mohlo se zdát, že problematika právních domněnek a fikcí sjednaných ve smlouvách je tímto vyřešena.

Zejména v rozsudcích sp. zn. 32 Cdo 5508/2007 a 32 Cdo 1287/2018 pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že sjednání právní domněnky či fikce přímo ve smlouvě ve svém důsledku modifikuje i rozsah důkazního břemene jednotlivých smluvních stran. Vzhledem ke skutečnosti, že procesní právo není ovládáno zásadou legální licence, ale naopak platí, že odchýlení od zákona dohodou smluvních stran přichází do úvahy pouze v zákonem výslovně stanovených případech, přicházelo by do úvahy smluvní ujednání modifikující důkazní břemeno pouze v těch situacích, kdy by to příslušný právní předpis, zde občanský soudní řád, připouštěl. Jelikož však žádné z jeho ustanovení uvedený postup neumožňuje, nelze dohodu o důkazním břemenu platně sjednat.  

I poslední z uvedených rozhodnutí však s ohledem na dnes účinnou právní úpravu trpí určitým deficitem. Řídí se totiž právní úpravou účinnou v době před rekodifikací soukromého práva hmotného v podobě zejména ObčZ 2012. Právě touto skutečností odůvodnil Nejvyšší soud svůj odklon od dosavadní judikatury.

Judikatura Nejvyššího soudu po rekodifikaci soukromého práva

Ve svém rozsudku ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, totiž Nejvyšší soud zaujal názor, že právní otázka týkající se založení právní domněnky či fikce smluvním ujednáním, resp. platnosti takového ujednání, je právní otázkou v poměrech ObčZ 2012 doposud neřešenou. V tomto ohledu citovaný rozsudek vychází zejména z prizmatu, na kterém je vystavěný ObčZ 2012, a to z co největšího rozsahu autonomie vůle jednotlivých adresátů právních norem. Proto je při výkladu právních jednání relevantní zejména obsah jejich skutečné vůle před samotným jazykovým vyjádřením, resp. skutečný obsah právního jednání, jakož i úmysl jednajícího, je-li nebo musel-li být druhé straně tento úmysl znám.

Z výše uvedených hledisek je proto nutné posuzovat i taková smluvní ujednání, která zakládají právní domněnky a fikce; v tomto ohledu je proto nutné zkoumat, zda smluvně sjednané domněnky a fikce upravují taková práva a povinnosti stran, jejichž úprava je plně v dispozici těchto stran, a zda se nevymykají určitým kontrolním korektivům obsahu závazkových vztahů.

Lze tedy dovodit několik vodítek, z nichž lze usuzovat na platnost, resp. neplatnost smluvních ujednání zakládajících právní domněnky či fikce:

  1. Vyžaduje se posouzení, zda se vzhledem k okolnostem případu jedná zejména z obsahového hlediska o dohodu v rámci dispozitivní právní úpravy nebo dohodu, která se příčí dobrým mravům či pravidlům stanoveným právním řádem;
  2. Dojde-li mezi smluvními stranami k odchýlení od dispozitivní právní úpravy, je nutné přezkoumat, zda způsob takového odchýlení není s ohledem na okolnosti případu v rozporu se zákonem nebo dobrými mravy;
  3. Důležité je i právní postavení jednotlivých smluvních stran, tedy skutečnost, zda se jedná o B2B nebo B2C právní vztahy. V tomto ohledu svou roli nepochybně sehrávají i ustanovení ObčZ 2012 speciálně upravující práva a povinnosti podnikatele a spotřebitele.

Na základě výše uvedených kritérií se proto Nejvyšší soud v předmětném rozsudku odchýlil od své předchozí judikatury vydávané v režimu občanského zákoníku 1964 a obchodního zákoníku 1991, a dospěl k závěrům, že

  1. Samotné soukromě-smluvní ujednání, jenž ve svém jazykovém vyjádření obsahuje formulace, které lze ztotožnit s jazykovým vyjádřením právních domněnek a fikcí („platí, že“, „má se za to“, „považuje se za“), nelze automaticky bez dalšího posuzovat za ujednání modifikující institut důkazního břemene smluvních stran v rámci civilního procesu, resp. za ujednání o tom, co má, resp. může či nemůže být předmětem dokazování v rámci civilního procesu; a
  2. Užijí-li smluvní strany v rámci smluvního ujednání pro vyjádření jimi předvídaného právního následku formulace ztotožnitelné s jazykovým vyjádřením právních domněnek a fikcí, nelze takové ujednání pouze z tohoto důvodů obecně považovat za neplatné. Každé jednotlivé ujednání musí být naopak podrobeno přezkumu z hlediska obsahového a vzhledem ke specifikům každého případu posouzeno i z hlediska případného rozporu se zákonem a dobrými mravy, přičemž nelze zapomenout ani na hodnocení právních následků, na které se skutečná vůle smluvních stran vyjádřena v předmětném smluvním ujednání obsahujícím právní domněnku nebo fikci orientovala.

Závěr  

Ze subjektivního pohledu právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1001/2021 vítám. Soukromé právo po své rekodifikaci klade důraz na širokou autonomii jedince a jeho možnost upravit si za současného respektování limitací stanovených právním řádem svá práva a povinnosti podle své vlastní vůle poměrně nezávisle od zákona. Z tohoto hlediska proto nevidím důvod, aby se na smluvní ujednání zakládající právní domněnky a fikce nahlíželo jinak.

Zároveň je však nutné uvést, že Nejvyšší soud se odklonil od své konstantní judikatury, přičemž argumentace pouze tím, že daná problematika smluvně založených právních domněnek a fikcí nebyla zatím za účinnosti nové právní úpravy řešena, se mi jeví jako poněkud nepřesvědčivá zejména vzhledem ke skutečnosti, že samotné obecné teoretické vymezení institutu domněnek a fikcí je spíš záležitostí doktríny než zákonodárce. Právní domněnky a fikce založené smlouvou patří mezi velmi oblíbené instituty smluvního práva, v důsledku konstantní judikatury vydávané za účinnosti staré právní úpravy však došlo k omezení jejich využívání v praxi. Recentní rozhodnutí Nejvyššího soudu proto svým způsobem nabouralo princip právní jistoty.

S ohledem na výše uvedené se proto se přikláním k názoru, že pro opětovné nastolení právní jistoty ve vztahu k uvedené problematice by bylo nejefektivnější, aby o ní v souladu s ust. § 19 odst. 1 ve spojení s ust. § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, rozhodl velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu. Z informací poskytnutých samotným Nejvyšším soudem vyplývá, že se tak v daném případě nestalo.


[1] Dvořák, J., Švestka, J., Zuklínová, M. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část. 2., aktualizované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, str. 213-214. ISBN: 978-80-7552-187-3.