Lhůta k podání stížnosti proti usnesení v trestním řízení dle zákona a v praxi

2020-09-24, Mgr. Miriam Stecová


I přes existenci ustálené judikatury Ústavního soudu ČR zabývající se plynutím lhůty k podání stížnosti proti usnesení zasahujícímu do osobní svobody jednotlivce, je rozhodovací praxe soudů v některých specifických případech nejednotná a judikatura Ústavního soudu ČR často nerespektovaná, což můžeme potvrdit i nedávnými případy z praxe naší advokátní kanceláře.

Kdy je lhůta k podání stížnosti dodržena?

Ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu mimo jiné stanoví lhůtu pro podání stížnosti proti usnesení, představující tři dny od oznámení usnesení. Dle ust. § 137 odst. 1 trestního řádu platí, že usnesení je třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět; usnesení soudu se oznamuje též státnímu zástupci. Samotné oznámení usnesení se děje dvojím způsobem, a sice buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Právě určení okamžiku oznámení usnesení činí v praxi, jak se zdá, nejasnosti, a to jak na straně obviněných či jejich obhájců, tak na straně soudů, které judikaturu Ústavního soudu ČR při aplikaci zákona ne vždy zohledňují.

První forma oznámení se týká především usnesení, jež není třeba písemně vyhotovit.[1] V případě potřeby písemného vyhotovení usnesení s obsahovými náležitostmi dle ust. § 134 odst. 1, 2 trestního řádu, lze účinky oznámení dle ust. § 137 odst. 1 trestního řádu spojovat až s doručením opisu usnesení osobám dle věty první citovaného usnesení, a to bez ohledu na předchozí vyhlášení téhož usnesení v přítomnosti uvedených osob.

Samotný pojem „oznámení“ podle ust. § 143 trestního řádu byl již Ústavním soudem ČR opakovaně vyložen. Dle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 426/09, je nezbytným předpokladem a účelem práva na spravedlivý proces, a tedy i práva podat opravný prostředek (stížnost), „...reálná možnost seznámit se s rozhodovacími důvody obsaženými v rozhodnutí, jež je podrobeno stížnostní kritice. Pouze za těchto podmínek se stěžovateli dostává i kvalifikované možnosti skutkově a právně argumentovat, a tedy v případě svého nesouhlasu zpochybňovat argumenty obsažené v odůvodnění, na nichž výrok jím napadeného rozhodnutí spočívá."

V praxi jsou četné případy zamítnutí stížnosti proti usnesení soudem II. stupně z důvodu jejího opožděného podání.[2] Jedná se o situace podání stížnosti v třídenní lhůtě od doručení opisu dotčeného usnesení adresátovi, přičemž takové usnesení bylo vyhlášeno v jeho přítomnosti. Odůvodnění soudů II. stupně k zamítnutí podaných stížností pro jejich „opožděnost“, kdy účinky oznámení usnesení měly dle mínění stížnostního soudu nastat jeho vyhlášením, je doplněno argumentací o provedení řádného poučení soudem I. stupně o právu podat stížnost v intencích ust. § 143 odst. 1 trestního řádu, resp. ust. § 137 odst. 1 trestního řádu (viz výše).  Častou argumentací soudů II. stupně je i poukázání na možnost včasného podání tzv. blanketní stížnosti s možností jejího dodatečného odůvodnění poté, co by se stěžovatel s doručeným opisem usnesení soudu I. stupně seznámil, čímž by byly vyloučeny jakékoliv pochybnosti ohledně včasnosti podaného opravného prostředku. 

Ústavní soud ČR se k možnosti podání blanketní stížnosti vyjádřil tak, že „jakkoli je takový postup bezesporu možný, není smyslem oznámení usnesení v přítomnosti obviněného samoúčelné podávání stížnosti tzv. „na slepo“ bez dalšího.“ [3]

Dalším argumentem je rozsah odůvodnění vyhlašovaného usnesení, k němuž Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3780/18, uvádí, že i přes skutečnost, že při vyhlášení usnesení se vedle výroku sděluje i podstatná část odůvodnění, považuje za klíčovou možnost seznámit se s písemným odůvodněním usnesení, porozumění argumentace soudu a zvážit si možnosti obrany pro kvalifikované podání stížnosti.

A jak je to v případě vyhlášení usnesení v totožném znění, jako jeho pozdější opis?

Ústavní soud ČR je toho názoru, že i kdyby bylo předmětné usnesení vyhlášeno ve stejné podobě jako pozdější opis, ani tato skutečnost by neměla vést k tomu, že pro běh lhůty k podání stížnosti jako opravného prostředku proti rozhodnutí soudu bude rozhodující vyhlášení usnesení v přítomnosti obviněného. Dále zdůrazňuje, že „seznámení se obviněného s konkrétními důvody rozhodnutí jeho vyhlášením v průběhu veřejného zasedání je především po kvalitativní, ale mnohdy i po kvantitativní stránce daleko omezenější, než je tomu v případě seznámení se s opisem tohoto rozhodnutí.[4]

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud ČR ve své rozhodovací praxi vícekrát uvedl, že v určitých případech může trvání na počátku běhu třídenní lhůty k podání stížnosti již od oznámení usnesení v přítomnosti adresáta, převážně obviněného (v širším smyslu tohoto pojmu dle ust. § 12 odst. 7 trestního řádu), mít negativní dopady na možnost účinné obrany, zvláštně pak může více či méně citelně zasáhnout do práva na obhajobu. 

Ústavní soud ČR tak vnímá omezení, která stížnostnímu soudu brání v rozhodnutí o podané stížnosti dříve, než má obviněná osoba možnost se zcela seznámit s odůvodněním napadeného rozhodnutí, jako záruku proti oslabení práva obhajoby na dostatečnou možnost odůvodnění své stížnosti. [5]

Ústavní soud ČR spatřuje porušení práva na přístup k soudu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v požadavku, aby instanční stížnost byla podána již v době, kdy stěžovateli nejsou známy důvody, pro něž byl v předchozím řízení neúspěšný a které zjistí teprve z písemného vyhotovení rozhodnutí. [6]

V závěru lze shrnout, že problematikou běhu lhůty k podání stížnosti v trestním řízení se Ústavní soud ČR v minulosti opakovaně zabýval a jeho rozhodovací činnost je v tomto směru ustálená. Dle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 3. 2020 je judikatura Ústavního soudu ČR vedena snahou o zachování práva obviněného na přístup k soudu II. stupně a možnosti polemizovat se závěry soudu I. stupně v řádném opravném řízení o stížnosti, čímž Ústavní soud ČR obviněnému umožňuje, aby se mohl vymezit proti důvodům rozhodnutí soudu I. stupně podrobně obsaženými až v písemném vyhotovení jeho usnesení. [7]

Vnímání počátku běhu lhůty pro podání stížnosti proti usnesení v trestních věcech při rozhodování o osobní svobodě nebo meritu věci od okamžiku vyhlášení takového usnesení v přítomnosti toho, jemuž je usnesení třeba oznámit, a nikoli až od doručení písemného vyhotovení soudního rozhodnutí adresátovi, je v rozporu s rozhodovací činností Ústavního soudu ČR. Zamítnutí stížnosti, kterou podal stěžovatel v třídenní lhůtě od doručení opisu dotčeného usnesení, přičemž takové usnesení bylo vyhlášeno v jeho přítomnosti, jako opožděné, představuje porušení práva stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a rovněž práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V takových případech se stěžovateli nabízí možnost obrátit se s ústavní stížností na Ústavní soud ČR a domáhat se zrušení usnesení soudu, jímž došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.


[1] Ustanovení § 136 odst. 1, 2 trestního řádu.

[2] Ust. § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu.

[3] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 445/20-2.

[4] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 445/20-2.

[5] Srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 426/09 a nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1542/09.

[6] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. IV. ÚS 652/20.

[7] Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. Tpjn 300/2018.