Návrat preventivně-sankční funkce náhrady nemajetkové újmy?

24.01.2022, Mgr. Karolína Lukášová


Na začátku listopadu Ústavní soud vydal pod sp. zn. I. ÚS 668/21 nález ve věci zásahu do osobnostních práv Oldřicha Kaisera (dále také jako „stěžovatel“) způsobeného mediální společností Czech News Center a.s., která je vydavatelem mj. bulvárních deníků Blesk a Aha!. V tomto nálezu Ústavní soud po delší době znovu upozornil na preventivně-sankční funkci náhrady nemajetkové újmy a vyčetl obecným soudům, že tuto funkci ve svých rozhodnutích dostatečně nezohlednily.

Ústavní soud proto zrušil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7[1], Městského soudu v Praze[2] a Nejvyššího soudu[3] ve věci stěžovatele proti Czech New Center a.s. (dále jen „vydavatel“), který prostřednictvím deníku Blesk a na jeho webových stránkách zveřejnil nepravdivé informace o příbuzenství Oldřicha Kaisera s komunistickým prezidentem.

Skutkový stav

V roce 2017 bylo na webové stránce deníku Blesk zveřejněno video s rozhovorem moderátorky Zuzany Bubílkové a Vladimíra Zápotockého, údajného synovce komunistického prezidenta Antonína Zápotockého. Vladimír Zápotocký v rozhovoru uvedl, že jeho sestřenice je maminkou Oldřicha Kaisera a otec Oldřicha Kaisera byl architektem, který dostával stranické zakázky a upil se k smrti.

V návaznosti na tento rozhovor byl v deníku Blesk publikován článek, v němž bylo uvedeno, že Oldřich Kaiser je v příbuzenském vztahu k prezidentu Zápotockému (který působil v úřadu po Klementu Gottwaldovi a v období spojeném mj. s politickými procesy 50. let). Informace obsažené v tomto článku byly následně převzaty i jinými médii a zveřejněny na dalších webových stránkách.

Oldřich Kaiser se proti tvrzením ve videu ohradil; tuto informaci sice vydavatel zveřejnil, zároveň ale informace o spojení Oldřicha Kaisera s komunistickým prezidentem dále šířil.

Řízení u soudů prvního a druhého stupně

Oldřich Kaiser následně podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 na ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah. Stěžovatel uplatnil jednak zdržovací nárok (ve vztahu k tvrzení, že stěžovatel a jeho rodina jsou v příbuzenském vztahu k Antonínu Zápotockému), jednak nárok odstraňovací (domáhal se, aby bylo video a navazující články odstraněny z internetových stránek). Dále se domáhal, aby vydavatel vyzval provozovatele webových stránek, kteří převzali nepravdivé informace o stěžovateli, k odstranění publikovaných článků, a konečně, aby vydavatel zveřejnil omluvu stěžovateli. Kromě toho Oldřich Kaiser požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši 5.000.000 Kč a náhradu nákladů řízení.

Podstatné je zdůraznit, že všechna tvrzení uvedená v médiích, se prokázala jako nepravdivá. 

Vydavatel po podání žaloby nepravdivé informace z webu stáhl. Ještě před vydáním rozsudku obvodního soudu navíc vydavatel zveřejnil omluvu. Stěžovatel proto vzal žalobu zpět v rozsahu odstraňovacího nároku a nadále požadoval omluvu, avšak v pozměněném znění.

Obvodní soud pro Prahu 7 zamítl žalobu s odůvodněním, že žalovaný vydavatel není ve věci pasivně legitimován, neboť neoprávněný zásah způsobil Vladimír Zápotocký a nikoliv vydavatel.

Městský soud v Praze rozhodující o odvolání stěžovatele uvedl na pravou míru, že odpovědnost vydavatele není vyloučena v případě, že se neoprávněného zásahu dopustí třetí osoba v rámci rozhovoru publikovaného vydavatelem; jinak potvrdil rozhodnutí obvodního soudu ve výrocích ohledně zdržovacího nároku a povinnosti vydavatele obeslat provozovatele webových stránek s žádostí o odstranění článků, a také ve výroku týkajícího se omluvy stěžovateli.

Co se týká zamítnutí náhrady nemajetkové újmy, tam Městský soud změnil výrok tak, že stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000 Kč.

Městský soud v Praze při stanovení uvedené výše náhrady nemajetkové újmy vycházel primárně z předpokladu, že omluva v tomto případě není dostatečným odčiněním nemajetkové újmy, která stěžovateli vznikla.

Městský soud v Praze dále přihlédl k tomu, že vydavatel je profesionál, který byl nedbalý při uveřejňování informací a liknavý při zjednání nápravy. Městský soud také vzal v potaz, že vydavatel článek odstraňoval z různých míst postupně. Skutečnost, že ke zveřejnění informací došlo při vysoce výdělečné podnikatelské činnosti však Městský soud nepovažoval za důvod k přiznání významně vyšší částky finančního zadostiučinění. 

Rozhodnutí Nejvyššího soudu

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zamítl. V odůvodnění upozornil na obecný výklad funkcí náhrady nemajetkové újmy, přičemž zdůraznil, že ve své recentní judikatuře odmítá preventivně-sankční funkci náhrady nemajetkové újmy, a naopak zastává kompenzační pojetí.

Odkázal přitom mj. na svůj rozsudek ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3936/2010: „Ostatně institut tzv. punitive nebo exemplary damages, nekompenzačního odškodnění exemplární nebo represivní povahy, kterého se žalobce svým požadavkem dovolává, nemá v českém právním řádu oporu.“[4] Nejvyšší soud dále upozornil, že preventivně-sankční povahu náhrady nemajetkové újmy v případech zásahu do osobnostních práv bulvárními médii připouští jen výjimečně a ve zvláště závažných případech[5]

Při argumentaci proti punitivnímu pojetí náhrady nemajetkové újmy upozornil Nejvyšší soud na obecné pojetí civilní sankce, která zásadně nemá odpovídat trestu. Při uplatnění preventivně sankční náhrady újmy se však při vysokých částkách zadostiučinění poskytnutého v penězích jedná spíše o peněžitý trest než o kompenzaci újmy. V návaznosti na to Nejvyšší soud uvedl i argument procesního charakteru, tedy že civilní řízení ovládané zásadou projednací nemůže dostát požadavku zjišťovat okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch pachatele, který se při udělování trestu vždy uplatní.

Zároveň uvedl, že preventivně-sankční funkce se uplatní pouze v rámci primární funkce kompenzačně-satisfakční, a i ta navíc umožňuje odčinit okolnosti hodné zvláštního zřetele (tedy okolnosti na straně škůdce i poškozeného).

Nejvyšší soud konečně provedl srovnání částek přiznávaných za další typy neoprávněných zásahů do osobnosti, způsobených úmrtím či těžkým ublížením na zdraví. V této souvislosti odkázal na disproporci, která by vznikla, kdyby při zásazích způsobených médii docházelo k odčinění nemajetkové újmy v částkách násobně převyšujících částky přiznávané za ztrátu osoby blízké. Tyto částky se přitom v době, kdy došlo k zásahu do práv stěžovatele, pohybovaly okolo 550.000 Kč.

Dovolací soud konečně uzavřel, že částku přiznanou stěžovateli Městským soudem v Praze, nepovažuje za zjevně nepřiměřenou. 

Pro doplnění kontextu rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dobře poslouží rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Dagmar Havlové proti vydavatelství Bauer Media v.o.s[6]. Dagmar Havlové bylo rozhodnutím Vrchního soudu v Praze původně přiznáno odškodnění ve výši 4.000.000 Kč za výroky týkající se jejího pobytu s údajným milencem v lázních, který měl probíhat v době, kdy její manžel umíral v nemocnici. Přesto, že výroky publikované v médiích považoval Nejvyšší soud za nehorázné, přiznání tak vysokého zadostiučinění podle něj bylo neadekvátní.

Ústavní stížnost

Proti rozhodnutí obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost. Předmětem byl především jeho nesouhlas s výši přiznané nemajetkové újmy. 

Ústavní soud vyložil svou dosavadní judikaturu[7] se zvláštním důrazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09.

Tento nález byl vyústěním ústavní stížnosti Michala Viewegha, který uspěl proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž mu bylo přiznáno 200.000 Kč jako náhrada nemajetkové újmy za uveřejnění nepravdivých informací o mileneckém poměru Michala Viewegha v době, kdy byla jeho manželka v jiném stavu. Nepravdivé informace byly zveřejněny jak v tištěném periodiku, tak v televizních spotech i rádiu. Částku přiznanou obecnými soudy považoval Ústavní soud za „zcela nedostatečnou“. Právě v tomto nálezu se Ústavní soud přiklonil k aplikaci preventivně-sankční náhrady újmy s přihlédnutím ke skutečnosti, že se jednalo o zásah do nejintimnější sféry rodinného života a že právě na podobných informacích bulvární deník vydělává, a ke zvýšení prodejnosti investuje do reklamy částky mnohonásobně převyšující přiznané zadostiučinění. Podle Ústavního soudu je třeba přihlížet k míře zavinění původce zásahu. Dále podle něj platí, že zásada tzv. odrazujícího účinku (chilling effect), podle níž nesmí být výše relutární (peněžité) náhrady pro původce zásahu likvidační, se v celé úplnosti neuplatní u původce zásahu, jehož podnikání je doprovázeno „zcela prokazatelnými, úmyslnými a závažnými zásahy do základních práv jednotlivců“. Jinými slovy u takového původce, jímž bulvární médium obvykle je, je žádoucí stanovení peněžité náhrady jako citelné sankce. 

S odkazem na judikaturu a nález sp. zn. I. ÚS 1586/09 Ústavní soud ve věci Oldřicha Kaisera vytkl Městskému soudu v Praze, že si v některých závěrech sám protiřečil, a nezohlednil všechny okolnosti případu stěžovatele, čímž nerespektoval kritéria vytčená Ústavním soudem.

Ústavní soud zkritizoval také Nejvyšší soud za to, že nepřihlédl ke konkrétním okolnostem případu a své rozhodnutí založil na kompenzačně-satisfakčním pojetí peněžité náhrady nemajetkové újmy. Nejvyšší soud se dostatečně nevypořádal se závažností a intenzitou zásahu, vůbec se nezabýval motivem a zaviněním na straně vydavatele, jeho majetkovými poměry a povahou jeho činnosti.

Ústavní soud výslovně uvedl, že soudy přiznaná částka 100.000 Kč za zásah do osobnostních práv v případě stěžovatele neplní preventivní funkci (a kromě toho v daném případě ani satisfakční funkci), a tím pádem není dostatečná.

Ústavní soud tedy postavil najisto, že k preventivně-sankční funkci má být v předmětné věci, a tím pádem i ve věcech obdobných, přihlíženo. 

Ačkoliv Ústavní soud se svůj závěr snaží formulovat pouze v návaznosti na konkrétní případ stěžovatele, jeho závěry jsou pro otázky výše náhrad za újmy způsobené bulvárními médii do značné míry obecné.  

Ústavní soud totiž upozorňuje, že při stanovování výše takové náhrady je potřeba přihlížet k míře zavinění na straně původce zásahu (neověřené šíření informace za účelem zvýšení publicity), povaze jeho činnosti (výdělečná činnost založená na zveřejňování intimních informací o slavných osobnostech) a majetkovým poměrům původce zásahu (vysoké výdělky z prodejů tištěných periodik).

V kombinaci s dílčím závěrem, že zásada odrazujícího účinku se v případech takových médií v plném rozsahu neuplatní, pak Ústavní soud de facto uzavírá, že výší peněžitého zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy musí být bulvární médium vždy citelně postiženo. Tedy nejspíše v částkách značně přesahujících obvyklé statisíce korun. Vedle toho je třeba v souladu s názorem Nejvyššího soudu upozornit, že částky kolem 600 000 Kč jsou výchozí při stanovení odčinění nemajetkové újmy při usmrcení[8]. Usmrcení blízké osoby přitom může být z dobrých důvodů považováno za závažnější zásah do osobnostních práv, ačkoliv Ústavní soud odmítá tyto zásahy bez dalšího porovnávat.

Zveřejněním nepravdivé „bombastické“ zprávy o osobním životě populární osobnosti v bulvárním médiu budou tedy téměř vždy naplněny ty okolnosti, které podle Ústavního soudu odůvodňují přiznání vyššího zadostiučinění za použití pravidel odpovídajících sankční povaze náhrady újmy. 

Závěrem

Výsledkem nálezu Ústavního soudu je názorový střet s Nejvyšším soudem ohledně funkcí náhrady nemajetkové újmy při zásazích do osobnostních práv. Nejvyšší soud je však ve svém přístupu konzistentní a svá rozhodnutí opírá o přesvědčivá odůvodnění. Je tedy otázkou, zda na požadavky Ústavního soudu Nejvyšší soud přistoupí, či bude nadále zamítat dovolání dožadující se i milionových částek za podobné zásahy.

  


[1] Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 2. 2019, č. j. 30 C 208/2018-68.

[2] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 22 Co 107/2019-101.

[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020.

[4] Stejné závěry pak vyplývají např. i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014.

[5] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1231/2011.

[6] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020.

[7] Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14 a na nález ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 833/19.

[8] Výchozí částka je 20násobek průměrné měsíční mzdy, která se dále upravuje s ohledem na okolnosti případu.