Zdravotní stav zaměstnance před pracovním úrazem

22.02.2021, Mgr. Adéla Frenclová


Zdravotní stav zaměstnance před pracovním úrazem

Odpovědnost zaměstnavatele

Odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz zaměstnance představuje objektivní odpovědnost za výsledek, kterým je poškození zdraví zaměstnance, k němuž došlo nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.[1] Zaměstnavatel se odpovědnosti nezprostí ani v případě, kdy dodržel veškeré povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.[2] 

V tomto článku se zaměřím na několik příkladů z judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), v nichž se Nejvyšší soud zabývá tím, zda odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz může být (i jen částečně) vyloučena v důsledku toho, že nepříznivý zdravotní stav zaměstnance byl ovlivněn i jiným onemocněním nemajícím původ v pracovním úrazu. 

Pracovní úraz může být i jen jednou z příčin škody nebo nemajetkové újmy

Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval v případě zaměstnance, na jehož zdravotní stav měly vedle pracovního úrazu vliv také následky dřívějšího úrazu a degenerativní změny na páteři.[3] Soudy nižších stupňů tyto vlivy při svém rozhodování zohlednily a odpovědnost zaměstnavatele vůči zaměstnanci poměrně snížily (nejprve do výše 30 % požadovaných nároků zaměstnance, následně do výše 60 %). K takovému přístupu Nejvyšší soud uzavřel, že „by bylo v rozporu se smyslem zákona chránit zaměstnance před škodami z pracovních úrazů, kdyby byla z této ochrany vyloučena poškození na zdraví vykazující všechny znaky pracovního úrazu jen z toho důvodu, že u poškozeného existovala určitá predispozice, která spolupůsobila při vzniku poškození na zdraví způsobeného úrazovým dějem.“ 

Při posouzení nároku na náhradu škody je rozhodující, zda je příčinou škody pracovní úraz nebo zda má způsobená škoda podklad v jiné příčině nesouvisející s pracovním úrazem. Pro naplnění předpokladu příčinné souvislosti[4] postačí, že pracovní úraz je jen jednou z příčin škody, avšak příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Pokud jsou všechny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem naplněny, je bez významu, zda se na nepříznivém zdravotním stavu zaměstnance podílí i vrozené sklony k onemocnění. Z toho důvodu je zjištění podílu následků pracovního úrazu na nepříznivém zdravotním stavu zaměstnance spolu s ostatními predispozicemi a onemocněními právně bezvýznamné. Navíc, pokud by byl aplikován závěr soudů nižšího stupně o poměrném snižování nároků na náhradu škody s ohledem na jiné choroby, mohl by se plného uspokojení nároků na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem domoci pouze naprosto zdravý zaměstnanec. 

Předmětem odškodnění není zdravotní stav zaměstnance

Nejvyšší soud uzavřel, že pracovní úraz nemusí být jedinou příčinou vzniku škody rovněž v případě zaměstnankyně, jež utrpěla pracovní úraz v podobě poranění hlavy, po němž se u zaměstnankyně projevily symptomy do té doby bezpříznakového onemocnění.[5] Zaměstnankyně trpěla více obecnými onemocněními již před pracovním úrazem, a to pokročilými degenerativními změnami krční páteře, těžkou oboustrannou artrózou kyčelních, kolenních i hlezenních kloubů, oboustrannou ostruhou patní kosti, plochými nohami a kolísavou hypertenzí. Pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav byla zaměstnankyně uznána invalidní, neboť míra její pracovní schopnosti poklesla celkem o 50 %. Za rozhodující příčinu byla označena artróza obou kyčelních kloubů, pro níž byl pokles pracovní schopnosti stanoven o 40 %, a zbývajících 10 % představovala obecná onemocnění a stav po pracovním úrazu. 

Předmětem odškodnění nicméně není zdravotní stav zaměstnance, respektive ta část zhoršená pracovním úrazem, ale příslušný uplatněný nárok na náhradu škody – v tomto případě ztráta na výdělku, která od určitého okamžiku vznikla (byla dovršena) následky pracovního úrazu.[6] Pro naplnění předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele proto není podstatné, jak pracovní úraz ovlivnil celkový zdravotní stav zaměstnance. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud stanovil, že „vyskytne-li se u poškozeného současně více nemocí (zdravotních problémů), které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je právně bezvýznamné aritmetické zjištění podílu, jakým se následky pracovního úrazu podílejí na „dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu“ poškozeného zaměstnance, neboť rozhodující je, zda pracovní úraz či jeho následky dovršily od určitého data neschopnost zaměstnance k výkonu dosavadní práce, a zda tedy z hlediska nutnosti zanechat této práce (a s tím související ztrátou na výdělku) byly příčinou důležitou, podstatnou a značnou.“ 

Ke vztahu příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a pracovním úrazem je třeba pro úplnost doplnit, že je třeba posuzovat, zda škoda vznikla následkem pracovního úrazu, tedy bez pracovního úrazu by škoda nevznikla tak, jak vznikla. K prokázání příčinné souvislosti přitom nestačí pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu, nýbrž příčinná souvislost musí být prokázána bez pochybností. 

Soudy nižších stupňů se správně měly zabývat otázkou, jestli byl a stále je příčinou ztráty způsobilosti k výkonu dosavadní práce pracovní úraz nebo jestli by zaměstnankyně nebyla schopna pro svá onemocnění práci nadále vykonávat, i kdyby k pracovnímu úrazu nedošlo. 

Ani vrozené vady odpovědnost nevylučují

Do třetice výše uvedené závěry podporuje rozsudek, v němž se Nejvyšší soud zabýval úrazem žáka základní školy, u něhož při rozklusání na úvod hodiny tělesné výchovy nastala náhlá fibrilace srdečních komor s následnou zástavou krevního oběhu.[7] O úraz žáka, za nějž je odpovědná právnická osoba vykonávající činnost dané školy, se totiž jedná v případě, že příčinou poškození zdraví žáka je úrazový děj, při němž došlo k poškození zdraví následkem působení zevních vlivů, které byly krátkodobé, náhlé a násilné, a pokud k tomuto poškození zdraví došlo při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním. [8]

V dané věci bylo podstatné zjištění, zda náhlé poškození zdraví žáka bylo událostí, kterou lze považovat za úrazový děj, který byl příčinou zjištěného poškození zdraví žáka. I když pouhé rozklusání na úvod hodiny tělesné výchovy nepředstavuje sportovní výkon přesahující hranice běžné fyzické námahy, Nejvyšší soud přesto stanovil, že „o úrazový děj by se jednat mohlo, pokud by organismus žáka nebyl vzhledem k jeho zdravotnímu stavu (vrozené srdeční vadě) této fyzické zátěži přizpůsoben a ta by se proto stala vyvolávajícím faktorem zdravotních obtíží, jež způsobily poškození zdraví žalobce (hypoxické poškození mozku a vznik apatického syndromu).“

Předmětné rozhodnutí poskytuje jasný příklad toho, že odpovědnost za škodu, příp. nemajetkovou újmu, způsobenou (pracovním) úrazem, nemůže být bez dalšího vyloučena ani v případě, že poškozený, ať žák nebo zaměstnanec, trpí vrozenou vadou, pro níž jsou následky úrazu mnohem závažnější, než jaké by stejný úrazový děj zapříčinil u jiného (zdravého) žáka nebo zaměstnance. 

Závěr

Konstantní judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že samotná existence onemocnění nebo predispozice k určitému (dosud neprojevenému) onemocnění sama o sobě příčinnou souvislost mezi pracovním úrazem a onemocněním vyvolaným pracovním úrazem nevylučuje. Podstatné je pouze zjištění, zda pracovní úraz nemoc vyvolal nebo byl alespoň jednou z jejích hlavních příčin. Zároveň je třeba pamatovat na to, že příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a každým dílčím nárokem vyplývajícím z práva na náhradu škody nebo nemajetkové újmy[9] způsobené pracovním úrazem musí být postavena najisto.[10] 

Za splnění všech předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele se poté může nároků na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vzniklé pracovním úrazem úspěšně domáhat i zaměstnanec, jehož zdravotní stav nebyl příznivý ani před pracovním úrazem. 


[1] Ust. § 271k zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“).

[2] Liberační důvody jsou upraveny v ust. § 270 zákoníku práce.

[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1508/2007.

[4] Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz jsou 1) existence pracovního úrazu, 2) vznik škody nebo nemajetkové újmy a 3) příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vzniklou škodou nebo nemajetkovou újmou.

[5] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4199/2017.

[6] Poškozenému zaměstnanci mohou vzniknout jednotlivé dílčí nároky na náhradu škody a/nebo nemajetkové újmy, a to nezávisle na sobě  – jde o nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené náklady spojené s léčením a náhradu věcné škody (ust. § 271a až § 271e zákoníku práce).  

[7] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 5492/2017.

[8] Odpovědnost za škodu způsobenou žákům základní školy a základní umělecké školy úrazem při vyučování se řídí zákoníkem práce (ust. § 391 zákoníku práce).

[9] Závěry uvedené v tomto článku se vztahují nejen na náhradu škody, ale i na náhradu nemajetkové újmy (tj. nárok na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění podle ust. § 271c zákoníku práce).   

[10] Ust. § 269 [Odpovědnost za škodu vzniklou úrazem nebo nemocí z povolání]. In: BĚLINA, a spol. Zákoník práce. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2019, s. 1016.